Od malička pro mě nebyly Velikonoce jen nejdůležitějšími křesťanskými svátky, ale především svátky jara, naděje a příslibu nového života, časem pomlázek, jimiž jsme „pomlazovali“ svá děvčata a ženy, aby nám vydržely dlouho mladé a krásné. A také časem vajíček, mazanců, nádivky a dalších dobrot.
Současné Velikonoce jsou ale jiné než stejné svátky před padesáti, dvaceti, nebo jen deseti lety. Ve většině zemí Evropy včetně ČR jsou obdobím stále přísnějších bezpečnostních opatření, policistů a vojáků se samopaly v ulicích, na nádražích a letištích, a také kolem kostelů a synagog. Jsou obdobím (zatím) neurčitých obav z teroristických útoků muslimských radikálů, z neštěstí a smrti, obav, že se „něco stane“ nám nebo našim blízkým.

Česká republika patří údajně k nejbezpečnějším zemím světa (šesté místo ze 156, a to i díky našemu kvalitnímu zákonu o zbraních). Podle našich politiků se v ČR nic neděje, nejsou tu téměř žádní muslimové, nemáme žádné informace o teroristických hrozbách, jsme mimo cesty ilegálních migrantů do EU, nemáme tu cíle teroristických útoků, desítky a stovky mrtvých z diskoték, redakcí časopisů, letišť nebo stanic metra nás úspěšně míjejí. Občané mohou být v klidu, není potřeba se zabývat bezpečností hranic a znovuvytvořením armády schopné je bránit, ani obnovou policie tak, aby byla schopna „pomáhat a chránit“ nejen hesly nastříkanými na automobilech.

Realita je bohužel jiná. Podle odhadů odborníků z FHS UK se na území naší země v současnosti pohybuje kolem 25.000 muslimů, z nichž se veřejně k islámu hlásí jen asi 3000. Většina s nich jsou přistěhovalci, ale žije zde i několik stovek českých konvertitů. Některé zdroje však hovoří až o téměř dvojnásobku tohoto počtu. Nejsou v něm totiž započítáni ani „lázeňští pacienti“ z Teplic, občané EU muslimského vyznání, usídlující se na pozemcích a v nemovitostech, vykupovaných pro ně saúdskoarabskými nebo tureckými developery, ani tisíce Albánců, dovážených na naše území jako (kupodivu ne úplně levná) pracovní síla firmami jako Johnson Controls International v podstatě mimo jakoukoliv kontrolu českých úřadů.

Naše vláda k tomu mlčí. Nebo mlží. Používá různé vějičky na odvedení pozornosti, například lži o „boji s limity stanovenými nám EU“. Rozhodně nás, občany a voliče, neinformuje o nikoliv už pouhých zárodcích no-go zón v Teplicích, v Brně, na Ostravsku nebo dokonce přímo v Praze nebo o rostoucí násilné kriminalitě v místech muslimských komunit. A nikdo nás také neinformuje o tom, co se děje s muslimskými pachateli, které se podaří zadržet a uvěznit.

Že jsou věznice ideálním prostředím radikalizace muslimů a verbování „bojovníků džihádu“ je známo už dlouho. Britská vláda například, po šoku z teroristického útoku Khalida Masooda, při němž zahynuli 4 lidé a několik desítek jich bylo zraněno, nařídila přezkoumat mechanismy šíření muslimského extremismu v britských věznicích. Závěry byly šokující. Kontrola mimo jiné odhalila, že hlavními šiřiteli brožur a letáků, propagujících nerovnoprávné postavení žen, nenávist k homosexuálním menšinám, nebo přímo vyzývajících k zabíjení nevěřících a odpadlíků ve věznicích jsou muslimští vězeňští imámové, jmenovaní britským ministerstvem spravedlnosti. Autor zprávy Ian Acheson také uvedl, že vedení věznic a dozorci nejsou vůbec školeni v tom, jak podobným praktikám čelit, nedokáží zabránit šíření islamistické extremistické ideologie, a mají strach cokoliv podniknout, protože se bojí obvinění z rasismu a ztráty zaměstnání.

Jaký je asi stav v českých věznicích? Oficiální informace jsou z neznámých důvodů velmi kusé, vedení věznic i ministerstvo spravedlnosti jsou v tomto případě velmi skoupí na jakékoliv oficiální údaje. Lze jen zjistit, že někde jsou věznice a jejich zaměstnanci vstřícnější (např. na pražské Ruzyni mají muslimové i vlastní modlitebnu), někde méně vstřícní. Ale obecně je trend vycházet muslimským vězňům vstříc ve všech požadavcích na stravování, modlitby a další povinnosti, stanovené jim koránem. Včetně (a to je podstatné) jejich shlukování do minikomunit v celách v jedné části konkrétních zařízení. Laičtí „kazatelé“ a radikálové z řad vězňů tak mohou volně šířit své názory mezi spoluvězni, a také studovat korán a tiskoviny, které jim jsou předávány „hostujícími“ imámy zvenčí (to se zdaleka netýká jen té zmíněné Ruzyně). A jsem si naprosto jist, že žádný z pracovníků ostrahy věznic nebo jejich managementu neabsolvoval ani jedno školení o tom, jak se bránit požadavkům muslimů na „zvláštní zacházení“ a jak reagovat v dalších případech, na které mohou ve své praxi narazit.

Vypadá to, jako by nikoho ani nenapadlo, že „oficiální“ podpora muslimských vězňů ve studiu koránu a hadísy, nabádajících k džihádu proti „nevěřícím“, může vést k jejich radikalizaci. Zdá se, že Česká republika se chystá tento celoevropský trend snaživě následovat. Dokonce pod bdělým dohledem úřadu ombudsmana, o němž jsem se dočetl, že „… velmi pozorně sleduje situaci v českých věznicích a je připraven okamžitě reagovat na jakékoliv stížnosti vězněných muslimů (kterých je v současnosti asi tisícovka) v případě porušování jejich práv vykonávat náboženské obřady, nebo jiná porušení svobody vyznání“. Na to, že islám není v ČR jako církev nebo náboženská společnost vůbec registrován (z jednoduchého důvodu – nikdy by registraci díky zásadnímu rozporu s § 5 zákona č. 3/2002 Sb. O církvích a náboženských společnostech nezískal) je péče paní Šabatové až dojemná.

Stejně tak asi nikoho nenapadlo, jaké riziko mohou znamenat muslimové, stále silněji zastoupení v ozbrojených silách evropských zemí. Samozřejmě včetně oficiálních muslimských imámů, podporujících je „ve víře“. Velení americké armády, kde už došlo k několika útokům muslimských radikálů – vojáků US Army na jejich druhy ve zbrani zpravidla s velmi fatálními následky, by mohlo vyprávět. Na stejný problém si zadělávají i další armády. Nedávno například došlo ke skandálu v Norsku, kde byl 1. 3. 2017 na základě silných lobbistických tlaků příznivců muslimů v norské armádě s velkou slávou ustanoven do funkce historicky první vojenský imám (termín „vojenský kaplan“ je v případě muslima hloupost) Najeeb ur Rehman Naz. Vzápětí ale vyšlo najevo, že ještě „v civilu“ odkazy na korán při svých kázáních aktivně propagoval vynucené sňatky žen a dívek včetně nezletilých a podřízené postavení žen ve společnosti. Což údajně bylo pro mnoho norských politiků „velmi překvapující“.
Nevím, kolik muslimů slouží v AČR (a dalších ozbrojených sborech). Při známé neschopnosti toho, čemu se dnes říká Vojenské zpravodajství (a co bylo ještě před 15 lety elitní zpravodajskou službou) je mi jasné, že to netuší ani ministr obrany. Osobně odhaduji jejich počty (alespoň zatím) na pouhé desítky (ale mohu se ošklivě mýlit).

Důkazem toho, že muslimové v AČR skutečně jsou, je nedávno veřejně vyslovený požadavek radikálního muslimského kazatele, zakladatele mešit na území ČR, představitele soukromé firmy Ústředí muslimských obcí (ten název je velmi matoucí a zavádějící, protože žádné muslimské obce nejsou v ČR jako náboženské instituce z důvodu jejich nezákonnosti oficiálně registrovány), velkého donátora a „ochránce“ muslimské komunity v ČR, Muneeba Hassana Alrawiho, na zavedení muslimských „polních kurátů“ i do sestavy AČR. S podtextem výhrůžky, že si je prosadí, kdy bude chtít, protože odpor proti jejich jmenování je „v rozporu s právem na svobodu náboženského vyznání“. Tedy těch muslimských vojáků.

Nejedná se ani zdaleka o první nezákonný či protiústavní požadavek Alrawiho, pilně pracujícího v ČR na zakládání dalších a dalších muslimských diaspor, soustředěných kolem dalších a dalších modliteben po celém území ČR. Udivuje mě, že na jeho výroky ani činnost dosud nikdo z oficiálních míst nereagoval. A to ani tehdy, kdy veřejně, ve vysílání ČT24, volal po zavedení práva šarí’a jako paralelního právního řádu v ČR. Zřejmě včetně amputace končetin, kamenování a veřejných poprav jako v Saúdské Arábii. Nebo veřejného obchodu s ženami jako v Londýně. Samozřejmě „only for Muslims“, jak to komentoval, a určitě také pod pozorným dohledem úřadu ombudsmana, bděle střežícího náboženskou svobodu a lidská práva muslimské komunity a pečující o ni jako o vzácnou rostlinku. Jak ukazuje nedávný případ snahy odsoudit a profesně i lidsky zničit ředitelku střední zdravotnické školy, která měla tu drzost chtít po dvou muslimkách, aby splnily stejné požadavky na doklady ke studiu jako ostatní studentky a studenti. Měla štěstí, ani na základě podvržených důkazů o „náboženské nesnášenlivosti“ nebyla odsouzena.

Realita, v níž žijeme, nás stále více dohání. Bez ohledu na optimisticky naladěné obličeje politiků vládních stran a jejich plané řeči o „nulovém nebezpečí“ (čest výjimkám). Mám neodbytný pocit, že hlavním zájmem vlády vedené „vysoce charismatickým“ předsedou ČSSD je utratit do voleb co nejvíce prostředků státu ne snad na nějaký skutečně účinný a účelný systém zajišťující bezpečnost nás občanů, ale spíše na zbytečné a předražené nákupy tu radarů, tu „nadupaných“ obrněných transportérů, přímo mercedesů své třídy, předražených helikoptér nebo superdrahých letounů, speciálně upravených na přepravu koní Převalského do Mongolska. Tam kyne jejich stranám i jim osobně konkrétní profit. Kdo by si dělal nepřátele například omezováním české účasti v zahraničních misích, které jsou v rozporu jak s Chartou OSN, tak s články 1 a 2 Severoatlantické smlouvy? Nebo dokonce válkou s bruselskými mocipány? Z toho mohou být jen a jen potíže.

Bohužel, i přes poněkud přihlouplý veřejně deklarovaný optimismus premiéra a ministra vnitra dojde dříve či později k teroristickému útoku, inspirovanému islámským džihádem meče i na našem území. Rád bych věřil, že to nebude sofistikovaný útok například v metru nebo na sportovním utkání se stovkami mrtvých, ale pouhý „výkřik osamělého vlka“, podobný tomu z Londýna.

Jsem skutečně zvědav, jak se bude tvářit premiér Sobotka, shodou nešťastných okolností řídící ČR v jednom z nejkritičtějších období našich dějin, až bude muset vysvětlovat pozůstalým, jak to mohl dopustit. Mám obavy, že zaujme stejnou pozici jako v kauze OKD nebo v případě dluhu ČSSD vůči advokátu Altnerovi. Buď bude dělat mrtvého brouka, nebo bude tvrdit, že udělal vše, co bylo v jeho silách, ale (Agrofert, Putin, Babiš, okolnosti, komunisté, Zeman – nehodící se škrtněte) mu zabránili jeho záměry uskutečnit. A je v podstatě jedno, zda po včerejší demisi ještě bude premiérem či nikoliv. Odpovědnosti se v podobných rozjitřených případech člověk zbavuje jen těžko.

Ing. Jaroslav Štefec, CSc., předseda hnutí BOS