Poté, co se z Afghánistánu v poslední době začaly přivážet rakve s ostatky našich vojáků, roztrhl se pytel s komentáři na téma, proč se vojensky angažujeme v této zemi, na téma, zda naši vojáci jsou hrdinové, či zda jsou to prachsprostí žoldáci.

Posledním impulsem pro napsání tohoto článku byl jeden e-mail, který jsem dostal s odkazem na program ČT s pořadem „Máte slovo“, vysílaný dne 8. 11. Na tyto pořady mám svůj názor a nedívám se na ně. Protože se téma týkalo Afghánistánu, a obsazení bylo „hvězdné“ neodolal jsem a podíval jsem se na něj. Budu slušný a své pocity z tohoto pořadu si nechám pro sebe. Ale uvedu trochu jiný pohled na problém bezpečnosti ČR právě v kontextu zahraničních misí Armády České republiky (AČR), typu mise v Afghánistánu.

Předně se pojďme podívat na některé základní právní dokumenty, které pojednávají o bezpečnosti ČR a odpovědnosti za realizaci úkolů s touto odpovědností spojených. Těmito základními dokumenty jsou zejména:

• Ústava ČR (Zákon č. 1/1993 Sb.)
• Ústavní zákon o bezpečnosti ČR (Zákon č. 110/1998 Sb.)
• Zákon o zajišťování obrany ČR (Zákon č. 222/1999 Sb.)
• Zákon o ozbrojených silách ČR (Zákon č. 219/1999 Sb.)

Ústava ČR stanovuje odpovědnost za všechna opatření souvisejícími s bezpečností ČR a právy vyplývajících z této odpovědností. Odpovědnými subjekty, které řeší bezpečnost ČR jsou Parlament ČR a vláda (čl. 43). Dalším subjektem, který vstupuje do procesu odpovědnosti za bezpečnost je prezident ČR. On je vrchním velitelem ozbrojených sil (čl. 63, odst. 1c). Ústava ČR neukládá žádná práva, povinnosti ani odpovědnost ozbrojeným silám (OS).

Z Ústavního zákona o bezpečnosti ČR (110/98) je důležitý zejména cl. č. 1: „Zajištění svrchovanosti a územní celistvosti ČR, ochrana jejích demokratických základů a ochrana životů, zdraví a majetkových hodnot je základní povinností státu.

Zákon o zajišťování obrany ČR (222/99), §2 (1): „Obrana státu je souhrn opatření k zajištění svrchovanosti, územní celistvosti, principů demokracie a právního státu, ochrany života obyvatel a jejich majetku před vnějším napadením. …“.

V §5 (1) se praví, že: „Vláda k zajištění obrany státu v míru:

• a) vyhodnocuje rizika ohrožení … a činí nezbytná opatření ke snížení, případně vyloučení těchto rizik;
• …..
• e) rozhoduje o základních opatřeních přípravy státu k obraně …;
• f) rozhoduje o základních směrech výstavby, přípravy a použití OS …;
• ……
• I) schvaluje koncepci přípravy občanů k obraně státu

Zákon o ozbrojených silách ČR 219/99), §9 definuje úkoly OS:

(1) základním úkolem OS je připravovat se k obraně ČR a bránit ji proti vnějšímu napadení.

(2) OS plní též úkoly, které vyplývají z mezinárodních smluvních závazků ČR o společné obraně proti napadení.

Ale dosti teorie, podívejme se na realizaci odpovědnosti za obranu ČR v kontextu s diskusí o misi v Afghánistánu. Podíváme-li se na citaci z Ústavy, ale i na ostatní uvedené zákony, zjistíme, že za vysílání AČR, či jejích částí do zahraničních misí je výhradní odpovědností námi volených politiků!!! Velení armády se nemůže rozhodnout, že vtrhne do Afghánistánu, či jiné země a udělá tam pořádek. My nemáme armádu pučistů! Vojáci slouží své zemi, platí je náš stát, plní politické zadání. Nejsou a nemohou být žoldáci, které platí cizí stát či nějaký jiný soukromý subjekt.

Podívejme se na zahraniční mise z hlediska Ústavního zákona o bezpečnosti ČR. Co má naše mise v Afghánistánu společného se zajištěním svrchovanosti a územní celistvosti ČR? Co má společného s ochranou demokratických základů ČR, s ochranou životů a majetkových hodnost? Zde bychom spíše měli našim politikům položit některé otázky:

-jak je to se skutečnými schopnostmi našeho státu plnit výše stanovenou základní povinnost?

-Jak naši politici realizují svoji odpovědnost vůči občanům danou jim Ústavou ČR?

Zde neobstojí žádná hesla typu: V Afghánistánu naši vojáci bojují za Prahu. To je vyložená demagogie.

Podíváme-li se na Zákon o zajišťování obrany ČR, dojdeme ke stejnému závěru, jako u zákona předchozího. Navíc si však musíme položit řadu dalších otázek v souladu s §3 tohoto zákona, který definuje, že: „Řízení a organizace obrany státu zahrnují výstavbu, přípravu a řízení OS, operační přípravu státního území, plánování obrany státu a opatření v národním hospodářství a na všech úsecích veřejného života v zájmu zajišťování obrany státu“.

Jednou z těchto otázek může být například to, jaký má stát vliv na svůj obranný průmysl? Jakým způsobem je zabezpečena výstavba ochranných úkrytů pro obyvatelstvo? Kde si občané mohou vyzvednout ochranné protichemické prostředky? Jaké má stát zásoby potravin a pohonných hmot a dalších nezbytných prostředků nedotknutelných zásob? Jak je na tom s ochranou před možným vydíráním a možných sabotáží vládních rozhodnutí ze strany cizích vlastníků našich důležitých surovinových zdrojů (voda, uhlí a další surovinové a energetické zdroje, tok financí atd.)? Jaké jsou zásoby výstroje a výzbroje, možnosti pro ubytování povolaných armádních záloh v případě mobilizačního rozvinutí AČR? Jak velikost, struktura, výzbroj a zásoby materiálu AČR odpovídají hlavnímu poslání OS? Takových otázek bych mohl pokládat ještě celou řadu.

Na závěr si dovolím okomentovat ještě jeden dokument, který naši politici velmi často a rádi používají při své argumentaci, když zdůvodňování vysílání našich vojáků na zahraniční mise, či při povolování průjezdu cizích armád přes naše území. Je to Severoatlantická smlouva, kterou naše republika podepsala při vstupu do NATO. I přesto že je tato smlouva velmi krátká mám dojem, že jen málo politiků je s ní seznámeno. Základním článkem není článek č. 5, kterým naši politici operují, ale je to článek č. 1. Tento článek je jediný, který členské země NATO k něčemu zavazuje. Ostatní články jsou jen deklarativní. Článek č. 1 zní: Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zapleteny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů“

Jak je mise v Afghánistánu v souladu s touto smlouvou vyhodnoťte si sami. Nyní mně dovolte, abych se vrátil k prvnímu odstavci tohoto článku. Podle mého názoru, ti politici, kteří měli plnou h… (ústa) hrdinů, když oslavovali naše mrtvé vojáky, jen zakrývali svoji spoluvinu na jejich smrti. Při těchto farizejských výlevech našich některých politiků jsem si vzpomněl na jednu z písní jednoho z našich nejlepších bardů – Karla Kryla. Je to Píseň Neznámého vojína. Poslední dva řádky jsou odpovědí těmto politikům:

„Co mi to říkáte? Že šel bych zas? Rád?

Odpověď čekáte? Nasrat, jo nasrat!“

Jak nadčasové. K. Kryl byl prostě génius.

Těm, co o nich prohlašovali, že jsou to žoldáci, jsem snad dostatečně objasnil, kdo zodpovídá za vyslání AČR do zahraničí a co je povinnost vojáka. Voják má právo odepřít splnění rozkazu jedině v případu, pokud je tento rozkaz v rozporu s platnými zákony. V případu mise v Afghánistánu (a dalších podobných) je to pouze jeden jediný voják a to i za cenu, že přijde o svoji funkci. Tím vojákem je náčelník generálního štábu (NGŠ). Ale takového zatím nemáme. Najde se takový?

Ladislav Petráš

listopad 2018