PŘEDSEDA ÚSTŘEDNÍ RADY HNUTÍ
Jmenuji se Jaroslav Štefec. Narodil jsem se 23. listopadu 1956 v České Lípě. Po základní škole, v letech 1971-75, jsem vystudoval Střední průmyslovou školu strojnickou v České Lípě, obor stavba a provoz strojů. Po maturitě v roce 1975 jsem chtěl pokračovat ve studiu na vysoké škole, v oboru materiálového inženýrství pro jaderný průmysl. Protože však můj tatínek byl v roce 1951 odsouzen na 20 let za „přípravu opuštění republiky“ (propuštěn byl v roce 1953 na základě žádosti o milost díky tomu, že jeho otec, můj dědeček, padl během květnového povstání 6. 5. 1945, a on sám byl těžce raněn), zjistil jsem, že je mi cesta na civilní vysoké školy prakticky uzavřena. Podal jsem si proto přihlášku ke studiu na Vojenskou akademii Antonína Zápotockého v Brně, kam jsem byl v roce 1975 přijat jako student oboru Zbraně a ochrana proti nim, raketová technika.
Po ukončení studia v roce 1980 jsem dva roky působil ve velitelských funkcích u vojenského útvaru v Kostelci nad Orlicí. Odtud jsem na základě žádosti odešel v roce 1982 zpět na Vojenskou akademii, kde jsem v letech 1982–1986 na katedře raketových zbraní absolvoval vědeckou přípravu a až do roku 1995 pracoval jako VŠ učitel a vědecký pracovník. V letech 1986-1991 jsem byl vyčleněn jako příslušník oddělení raketového vojska a dělostřelectva štábu Východního vojenského okruhu, kde jsem každoročně trávil cca 3 měsíce v rámci vojskové praxe a účasti na cvičeních.
Po odchodu z armády v roce 1995 jsem nejprve krátce působil v brněnské pobočce německé firmy Schenck, odkud jsem po necelých dvou měsících odešel na tehdy nově zřizovaný Ústav managementu a podpory vzdělávání při VA Brno. V jeho rámci se mi podařilo během dvou let vybudovat systém vzdělávání pro pracovníky resortu obrany, zajišťující kvalitu armádních nákupů.
V srpnu 1998 jsem přijal nabídku tehdejšího ministra obrany Vetchého, abych nastoupil na resort obrany jako jeho poradce pro armádní akvizice, kterým jsem se v té době intenzivně věnoval. Na jeho popud jsem v průběhu roku 1999 připravil projekt Národního úřadu pro vyzbrojování, kompatibilního s podobnými institucemi v zemích NATO. V srpnu téhož roku jsem byl pověřen jeho výstavbou a jmenován jeho prvním ředitelem. Podařilo se min během roku převést systém vyzbrojování AČR na standardy NATO a završit vstup ČR do Západoevropské vyzbrojovací skupiny (WEAG, dnes EDA). Byl jsem jedním z iniciátorů vzniku jednotné Asociace obranného průmyslu (dnes Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu), svazu výrobců a dovozců výzbroje, výstroje, vojenské techniky a obranných technologií.
Z pozice ředitele NÚV jsem se snažil změnit zažité postupy armádních nákupů, doprovázené od roku 1991 prakticky neustále korupcí a skandály. Dařilo se mi výrazně omezovat finanční toky, směřující místo na zajištění obranyschopnosti ČR do pokladen politických stran, kapes lobbistů, některých politiků a vysokých ministerských úředníků. Zřejmě především z tohoto důvodu byl na ministra Vetchého vyvíjen tlak z vojenských kruhů i politických kruhů i od významných dovozců vojenského materiálu na moje odvolání z čela NÚV. Na konci roku 2000, poté, co jsem se postavil proti způsobu vedení výběrového řízení na nákup nových letadel pro AČR, jsem byl z této funkce skutečně odvolán.
Po odchodu z MO jsem v letech 2001 až 2002 působil na Ústavu strategických studií, který jsem v roce 2000 spoluzakládal. Na zásah nového MO Tvrdíka jsem musel opustit i tuto instituci. Po odchodu ze státní služby jsem nejprve jako OSVČ, poté jako projektový manager a později jako výkonný ředitel firmy XEOS věnoval implementaci systémů managementu kvality do řízení organizací, s primární orientací na firmy obranného průmyslu. Po odchodu z firmy XEOS jsem v této činnosti pokračoval i nadále, nejprve jako OSVČ, a později jako spolumajitel a ředitel firmy ICT Agency.
V roce 2009 jsem byl vyzván tehdejším ministrem obrany Vondrou, abych pomohl při zvažovaném obnovení Národního úřadu pro vyzbrojování a s omezením korupce kolem armádních zakázek. Během krátké doby se mi podařilo vytvořit na MO funkční systém kontroly zakázek. Díky tomu jsem se stal „zájmovým objektem“ Vojenského zpravodajství, přes jehož zakázky, jak se postupně ukazovalo, tekly z rozpočtu resortu obrany bez jakékoliv kontroly stovky miliónů korun. Stal jsem se obětí nejméně tří závažných diskreditačních akcí proti mé osobě. Jedna z nich se stala mediálně známou díky tomu, že mi příslušníci Policie ČR podstrčili na popud lidí z Vojenského zpravodajství do auta neidentifikovanou pistoli a pokusili se mě na jejím základě zadržet pro trestný čin nedovoleného ozbrojování. Cílem bylo zablokovat mou prověrku NBU na stupeň „TAJNÉ“, kterou jsem potřeboval k převzetí funkce ředitele Úřadu pro akvizice MO (do roku 2005 jsem byl nositelem prověrky NBÚ stupně „PŘÍSNĚ TAJNÉ“ a Cosmic Top Secret Atomal“ NATO). Naštěstí si organizátor celé akce neověřil, že jsem majitelem zbrojního pasu a mám i vlastní zbraň, takže se celá operace zhatila. Přesto jsem se stal cílem nevybíravé mediální kampaně i tlaku z okolí ministra obrany, které nakonec vyvrcholily mým odchodem z MO v srpnu 2011.
Po odchodu z MO jsem navázal na svou předešlou činnost a jako OSVČ jsem poskytoval poradenství firmám obranného průmyslu. Úraz v květnu roku 2013 mě na třičtvrtě roku upoutal na lůžko a kolečkové křeslo, a prakticky na dva roky mě vyřadil z normálního života. Donutil mě také přemýšlet nad situací v ČR a vývojem v Evropě, a stal se tak vlastně akcelerátorem mého rozhodnutí vstoupit do politického života a angažovat se v politickém hnutí Bezpečnost, odpovědnost, solidarita.
Jsem ženatý, mám tři děti s dvěma partnerkami, a také dva vnuky. Největšími koníčky, na které však mám stále méně času, jsou rybaření, turistika a literatura. Mým životním hobby je kosmonautika a raketová technika. Mluvím anglicky a rusky, jsem schopen se dorozumět také německy.
VIDEO